Jdi na obsah Jdi na menu
 


J.Duffková: Homework, telework a spol. (zač.)

8. 5. 2006

PhDr. Jana Duffková, CSc.:

Homework, telework a spol. (neboli Příliš mnoho "worků“[1])

I. část (začátek)

(příspěvek do sborníku  Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica, Studia Sociologica, Univerzita Karlova, Praha - v tisku - odevzdáno: jaro 2004) 

(II. část VIZ tato rubrika pod názvem J.Duffková: Homework, telework a spol. (dokonč.))

 

Situace, kdy drtivá většina pracujících osob pracuje ve víceméně shodném,  přesně vymezeném čase „od-do“ v prostorách podniku, instituce, firmy, továrny atd., je minulostí. Je to minulost ne v absolutním smyslu, tj. nikoli neexistence takových profesí a zaměstnání a takových pracovníků, ale v relativním významu: podíl těchto pracovních podmínek a osob v jejich rámci pracujících se zmenšuje (byť je stále převládající – u nás dokonce velice výrazně převládající). Různé proměny, samozřejmě, probíhají v rámci tradičních pracovních podmínek a tradičních pracovních vztahů, kde roste variantnost, flexibilnost a samostatnost zaměstnanců, ale nejzřetelnější změnou je vznik a rozšíření nestandardních typů a forem výkonu pracovní činnosti. Jedním z těchto nových trendů je telework(ing) volně navazující na z minulosti již známý homework(ing).

 

1. Homework(ing) neboli „práce doma“

„Homework“ v angličtině, z níž je tento termín do češtiny přejat, znamená:

1)      „školní práce, která má být udělána mimo třídu“ (odlišující se od práce ve třídě, tj. práce, kterou žák dělá ve třídě),

2)      „důkladné přípravné studium subjektu“ (např. pro schůzi komise apod.),

3)      „práce vykonávaná doma jako úkolová práce“. [2]

 „Homeworker“ jako vykonavatel, nositel je pak:

1)      „domácí paní, hospodyně“,

2)      „osoba, která pracuje doma za plat/mzdu, hlavně osoba vykonávající  úkolovou práci“. [3] 

U nás se slovo „homework“ (event. „homeworking“) v současnosti objevuje prakticky výlučně ve významech souvisejících s placenou prací vykonávanou v prostředí domova; používá se – a to stále častěji -  zhruba od začátku 90. let minulého století. Tato „novost“ je ovšem jen velice relativní: souvisí spíše s formálním pojmenováním, než s obsahovou podstatou: pod českým označením „domácí práce“ má u nás daná forma zaměstnávání podstatně delší tradici.  

Právě u českého synonyma, přesněji řečeno překladu slova „homework“ nastávají určité jazykové nesrovnalosti a možnosti nedorozumění. Čeština sice nemá problém – jako je tomu v angličtině – možné slovní záměny placené práce doma s domácím úkolem žáka [4] (obojí je „homework“, jak je zmíněno výše), ale objevuje se zde jiná dvojznačnost. „Domácí práce“ (doslovný překlad výrazu „homework“) totiž může zcela běžně znamenat jak (a) realizaci zaměstnání, výkon profese v prostředí domova pracovníka, tak i (b) běžné činnosti sloužící k zajištění provozu domácnosti a chodu rodiny, tj. úklid, nákup, příprava jídla, údržba domácích spotřebičů, šití apod. (v angličtině je analogická dvojznačnost částečně patrná až u slova „homeworker“ ve významu „hospodyně“). Obsahové rozdíly jsou sice jasné („doma“ a „domácí“ v prvním významu zdůrazňuje méně obvyklé místo vykonávání profesní pracovní aktivity, její lokalizaci a v druhém představuje spíše charakteristiku typu a náplně činnosti), ale z pouhého termínu odlišení není možné. Ještě nešťastnější a méně příhodné (naštěstí i ojedinělé) je používání českého výrazu „práce v domácnosti“ místo „homework“ -  zde je v češtině ještě výraznější asociace s „péčí o domácnost“, tedy opět se zmíněným úklidem, nákupem apod. Vzhledem k tomu, že navíc jde o jevy,  které se mohou velice snadno „setkat“ při analýze jednoho problémového okruhu (patří do stejné tematické oblasti)[5], bylo by vhodné jejich apriorní odlišení zřetelné na první pohled, a to např. v této podobě: běžné činnosti sloužící k zajištění provozu domácnosti a existence rodiny = domácí práce; realizace zaměstnání, výkon profese v prostředí domova pracovníka = homework, (pro českou variantu by bylo možné používat nejspíše termín „práce doma“, případně přesněji, ale poněkud krkolomně „práce v domově“).   

O něco jednodušší je situace při pojmenování nositele práce doma: anglickému výrazu „homeworker“ odpovídá v různých materiálech zabývajících se v současnosti u nás danou problematikou nejčastěji český termín „domácí pracovník/zaměstnanec“ či „domácký pracovník/zaměstnanec“ (výjimkou ale rozhodně není ani používání původního anglického výrazu). V tomto případě ovšem český kontext obsahuje jinou významovou záludnost: zde se naplno projevuje pejorativní podtext či nádech v souvislosti s „domácí prací“, event. snad ještě výrazněji se synonymním pojmem „práce po domácku“ [6] (tento termín navíc vyvolává představu práce nepříliš kvalitně provedené, jaksi provizorní, neprofesionální, s jasným rizikem nedokonalosti apod.). Výsledkem je, že identifikací (či sebeidentifikací) „domácí (domácký) zaměstnanec“ spíše poklesne prestiž dotyčného pracovníka, byť by doma realizoval jakkoli významnou profesi a byl v ní jakkoli úspěšný a uznávaný. Obecné povědomí zde totiž příliš často „domácího pracovníka“ asociuje  - kromě výše uvedeného - s představou tradičního homeworku, který byl a částečně je dodnes spojován spíše s pojetím zaměstnání jakožto pouhého zdroje finančních prostředků (a to ještě nepříliš velkých), než s pojetím profese coby základu seberealizace i sociálního (socio-ekonomického) statusu. [7]  

 

 2. Tradiční homework 

Jak již bylo zmíněno, homework (pod poněkud zavádějícím označením „domácí práce“) v Čechách v praxi existoval dlouho před 90. lety minulého století. Jednalo se o to, čemu se občas říká „klasický homework“ či „tradiční homework“[8]  - v našich podmínkách ke starším všeobecně známým prototypům homeworku patří především domácí výroba tkalců v Podkrkonoší, kteří svoje dílo odevzdávali v osmnáctém a devatenáctém století faktorům, nebo ruční navlékání korálků. Dodnes se za typické činnosti pro tradiční homework považuje především (v dojemné shodě našich i zahraničních autorů) pletení či nadepisování a zalepování poštovních obálek. 

Obvykle bývají zdůrazňovány horší pracovní podmínky domácích pracovníků ve srovnání s pracovníky každodenně dojíždějícími do zaměstnání – konkrétně jde o:

- nízké platy (s prodloužením nízké částky do výpočtu výše důchodu – pokud něco takového vůbec přichází v úvahu),

- nejistotu v trvalosti zaměstnání (ústící až v určitou existenční závislost na zaměstnavateli či zadavateli pracovních úkolů),

-  velice často i o nevýhodnou nebo problematickou (či dokonce žádnou) pracovní smlouvu,

-  neexistenci dodatkových dílčích pracovních výhod (typu příplatků na stravování apod.),

- další momenty související s neposkytnutím (nemožnosti poskytnutí, zbytečnosti poskytnutí) stejných podmínek homeworkerovi jako zaměstnanci pracujícímu v prostorech zaměstnavatele, a to i u stejné činnosti.  

Poslední obecnou poznámku lze konkretizovat a dokumentovat na pracovní legislativě týkající se domácích pracovníků v ČR. V našich současných podmínkách [9] jsou domácí pracovníci charakterizováni jako zaměstnanci, kteří „nepracují na pracovištích zaměstnavatele, ale podle podmínek dohodnutých v pracovní smlouvě pro něj vykonávají sjednané práce doma v pracovní době, kterou si sami rozvrhují (…).“[10]  Pracovní poměry homeworkerů se řídí ustanoveními Zákoníku práce s následujícími odchylkami, které vlastně homeworkerům brání využívat některé ohledy a výhody,  které pro ne-homeworkery běžně platí: na homeworkery se např. nevztahuje ustanovení o rozvržení stanovené pracovní doby a o prostojích,  při důležitých osobních překážkách v práci jim nenáleží od zaměstnavatele náhrada mzdy,  nenáleží jim příplatek za práci přesčas ani příplatek za práci ve svátek, v noci, o víkendu, popřípadě ani další složky mzdy stanovené mzdovým předpisem [11].Tyto odchylky jsou, pochopitelně, na úrovni teorie a zásadních principů logické vzhledem k tomu, že situaci, v níž by pracovník u zaměstnavatele musel pracovat mimo „standardní dobu“, může homeworker předcházet právě díky tomu, že si sám může volit čas,  kdy bude svou práci pro zaměstnavatele vykonávat (v praxi ovšem může zaměstnavatel homeworkera k neplacené noční či víkendové práci nepřímo donutit stanovením krátkého termínu odevzdání dílčího úkolu).   

Horší pracovní podmínky homeworkeři přijímají, protože – a to jejich zaměstnavatelé velmi dobře vědí – zpravidla nemají příliš na výběr: na homework tohoto typu přistupují lidé, kteří by velice obtížně získali lepší zaměstnání, a to buď kvůli nepříznivým podmínkám a vyhlídkám zaměstnanosti v určité lokalitě, nebo vzhledem ke své osobní specifické situaci (do níž lze zařadit i případy nelegálního zaměstnávání, „práce načerno“ osob, které by z důvodů právních zábran nemohly být zaměstnány legálně). Snad nejčastější „subjektivní“ okolností silně redukující šanci na lépe placené i kariérově slibnější zaměstnání je vázanost těchto osob na místo bydliště, event. přímo na prostředí bytu, domova: hlavními důvody v pozadí je zpravidla dlouhodobé či trvalé vlastní onemocnění nebo postižení a pravidelná dlouhodobá péče o někoho nemocného či postiženého nebo o malé dítě. K dalším příčinám spokojení se s tradičním homeworkem se řadí nedostatečná (či žádná) kvalifikace homeworkera – v drtivé většině případů jsou činnosti, které se nabízejí coby homework, jednodušší, rutinní až mechanické, nenáročné, vyžadující opravdu jen základní znalosti či dovednosti, event. dovednosti, které lze získat krátkodobou praxí. [12]  Mezi dodnes nejčastěji realizované pracovní činnosti formou homeworku patří šití (v rámci nejen textilního, oděvního, ale i kožařského průmyslu), sestavování hraček nebo dalších jednoduchých předmětů, výroba různých suvenýrů, z „modernizovanějších“ aktivit lze jmenovat kompletaci propagačních či jiných písemných materiálů, přepisování záznamů z audio kazet na psacím stroji (tzv. audio-stenotypistky) apod. [13] Za důležitý charakteristický znak homeworku se považuje také jednoduchost, nenáročnost  a obecnější dostupnost nutně používaných nástrojů a pomůcek (šicí stroj + nitě, psací stroj + papír atd.). Vzhledem k výše uvedeným základním momentům jistě nemůže překvapit skutečnost, že drtivou většinu homeworkerů v tradičním významu ve světě tvoří ženy.  

 

3. „Svobodná povolání“ mezi homeworkery ?  

Nelze si nevšimnout, že kromě typů výše uváděných příkladů existuje ještě zcela specifická skupina osob, jejichž profesní činnost snad nikoho nenapadne spojovat s pravidelnou pracovní dobou „od-do“ v úřadu, firmě, kanceláři, obecně v prostoru, v němž by obdobnou činnost vykonávalo více pracovníků, a u nichž se naopak alespoň částečná práce doma jaksi samozřejmě předpokládá, aniž by se tato skutečnost zvláště zdůrazňovala: jde o tzv. svobodná povolání, kam se řadí především umělci různého zaměření (nejtypičtější jsou v tomto ohledu patrně spisovatelé), advokáti, novináři, překladatelé a další.  

Tato povolání mají přes veškerou svou vnitřní obsahovou různost určité společné charakteristické rysy, jimiž jsou hlavně vysoká a specializovaná kvalifikace (včetně nutné míry talentu u většiny těchto profesí), kreativní podstata s vysokou mírou samostatného rozhodování, přinejmenším částečná či dočasná individuálnost práce. Zároveň lze zaznamenat významné rozdíly celé této skupiny osob oproti homeworkerům v klasickém (výše uvedeném) slova smyslu, z nichž nejdůležitější jsou patrně tyto:

-  příslušníci svobodných povolání pracují významnou měrou doma, ale nemusí to nutně být jediný jejich pracovní prostor (spisovatel nebo překladatel sice může psát či překládat pouze doma, ale žurnalista dochází do redakce a za reportážemi do terénu, advokát se schází s klienty a dochází na zasedání soudu atd.),

-  mezi příslušníky svobodných povolání je méně zaměstnanců (zejména zaměstnanců jednoho zaměstnavatele) a více samostatně pracujících, než je tomu u tradičního homeworku (svobodná povolání jsou konec konců „svobodná“ jak pokud jde o prostor a dobu výkonu profese, tak často i pokud jde o trvalého zaměstnavatele),

-  finanční příjmy i prestiž jsou u svobodných povolání nesrovnatelně vyšší.  

Na jedné straně považujeme-li u homeworku za zásadní znak lokalizaci pracovní činnosti (domov), nemůžeme skupinu příslušníků svobodných povolání z této kategorie vynechat, na druhé straně je ovšem jasné, že jejich některé další charakteristické rysy se se znaky běžného homeworkera zásadně neshodují. Klíčem k řešení této nejednoznačnosti může být důležitý doplněk k vymezení lokalizace homeworku: při charakteristice homeworku se sice zdůrazňuje výslovně především to, že jde o pracovní profesní činnost vykonávanou doma, ale v pozadí se skrývá i (ne vždy výslovně artikulovaná) představa, že homework je práce vykonávaná na jiném než obvyklém místě, tedy než na běžném pracovišti, v prostorech zaměstnavatele apod. [14] – u mnoha svobodných povolání je však (jak je naznačeno v úvodním odstavci této kapitolky) obvyklým místem výkonu práce právě domov a řada jejich představitelů by ani jinde než v prostředí domova nemohla pracovat, nelze identifikovat jejich jiný „obvyklý pracovní prostor“. [15]Řadit příslušníky svobodných povolání mezi homeworkery (z hlediska práce) je tedy víc než sporné, ale zároveň je pravda, že mnoho sociálních a sociálně-psychologických souvislostí a okolností situace výkonu profese v domácím prostředí (např. v komunikaci, rodinném životě apod.) je shodných či přinejmenším obdobných jak u homeworkerů, tak u příslušníků svobodných povolání.[16] 

 

4. 0utwork(ing) neboli „práce mimo“  

U většiny autorů zabývajících se problematikou homeworku je za jeho základní vymezující rys a zpravidla i výslovné kritérium považována skutečnost, že jde o práci vykonávanou  v domácím prostředí pracovníka, tedy primárně specifická je především konkrétní lokalizace pracovní činnosti - tj. domov. Přesto existují i autoři, kteří kladou ve svých pojetích větší důraz na to, kde u homeworku pracovní činnost vykonávaná není, než kde je: podstatnější je zde stanovení, že homework vykonávají pracovníci mimo pracoviště zaměstnavatele, než otázka, kde tak konkrétně činí, jestli ve svém místě bydliště, tedy doma, nebo někde jinde (většinou se uvádí různé stylistické variace na téma „homeworker pracuje mimo pracoviště zaměstnavatele doma nebo podle svého výběru jinde“[17]). 

Je třeba říci, že toto široké pojetí homeworku je nejsilněji zastoupeno v řadě stávajících mezinárodních oficiálních dokumentů, v materiálech institucí a organizací vytvářejících legislativní základnu homeworku (konkrétně viz definici homeworkera v následující kapitole o diskusích v rámci Mezinárodní organizace práce).  

Zároveň nelze ovšem – spíše z pohledu vědecké terminologie - nevidět, že je silně problematické dané vykonávání práce nazývat homeworkem, jestliže místem práce nemusí být přímo domov-„home“, ale třeba ulice, kavárna, či jiné veřejné prostranství atd. Přísně vzato by podle této logiky byl homeworkem každý obchodní cestující, podomní obchodník, domácnosti obcházející pojišťovací agent apod. – vždyť přinejmenším většinu své pracovní doby stráví mimo pracoviště zaměstnavatele (ve skutečnosti ovšem rozhodně také mimo domov – alespoň svůj).  

Podstatně příhodnější pro případy, kdy je nutné zdůraznit, že pracovník nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, je proto jiné, rovněž někdy používané označení „outwork(ing)“, které zahrnuje všechny situace, kdy pracovník vykonává svou pracovní činnost mimo pracoviště svého zaměstnavatele – ať jde o místo bydliště pracovníka (domov), nebo jakýkoli jiný prostor [18]. Homeworkeři v klasickém smyslu v tomto souhrnu pochopitelně představují malý podíl (navíc se specifickými charakteristikami); podstatně větší část tvoří ti, kdo pracují „v terénu“: profesionální řidiči, stavební dělníci, montéři, opraváři a servisní pracovníci na místech nehod a poruch atd. i již zmínění obchodní cestující či pojišťovací agenti.

 

5. Diskuse okolo definice homeworku v rámci ILO  

Problematika homeworku není v současné době v mezinárodním měřítku chápána ani jako přežitá (zejména díky její výrazné inovaci za využití nejnovějších komunikačních technologií), ani jako nedůležitá (např. vzhledem k odrazu podmínek zaměstnávání imigrantů coby homeworkerů na otázky dodržování lidských práv v zemi apod.). Důkazem toho může být i fakt, že od druhé poloviny 90. let minulého století Mezinárodní organizace práce (ILO) za pomoci řady expertů pracuje na mezinárodní dohodě (úmluvě) o homeworku. Při koncipování předběžného obsahu a zejména hlavních zásad dohody bylo mimo jiné navrženo na základě rozsáhlé diskuse definovat “homework” následujícím způsobem [19]:

„a) termín „homework“ znamená práci vykonávanou osobou označovanou jako       homeworker, 

      i. ve svém domově nebo (za jiných předpokladů) na jiném místě než je              pracoviště zaměstnavatele podle svého vlastního výběru, 

      ii. za mzdu/plat, 

      iii. která skončí produkty nebo službami specifikovanými zaměstnavatelem,

             bez ohledu na to, kdo poskytuje zařízení, materiál nebo jiné nutné

             “vstupy”, pokud  tato osoba nemá stupeň samostatnosti a ekonomické

             nezávislosti nezbytné k tomu, aby byla pokládána za nezávislého

             pracujícího podle zákona, směrnic nebo soudního rozhodnutí,

 b) termín „zaměstnavatel“ označuje osobu, fyzickou nebo právnickou, která buď

     přímo nebo zprostředkovaně poskytuje práci.“ 

Podle Rogera Blanpaina [20], Pekka Huuhtanena [21] a dalších autorů se v rámci navrhovaného konceptu dohody o homeworku v kruzích ILO odehrála důležitá diskuse, která reflektovala v první řadě  rozporné pohledy na žádoucí „šířku“ optimální definice a rozporné interpretace možné aplikace této definice v praxi. Výše uvedený návrh definice homeworkera byl kritizován především ze dvou důvodů:

a)      je zde nedostatečně odlišen homeworker a nezávisle nebo samostatně pracující člověk (v naší současné terminologii jde především o tzv. osoby samostatně činné), který svou pracovní činnost realizuje doma (část kritiků poukazovala přímo na to, že podle jejich názoru se zmíněná definice omezuje na zaměstnance a nepokrývá osoby samostatně pracující);

b)      do jedné kategorie jsou zahrnuti jak tradiční homeworkeři, tak teleworkeři či jiní zaměstnanci pracující na dálku [22] 

V uvedeném prvním bodě kritiky se objevuje další skupina pracujících osob, u nichž může být sporné, existuje-li oprávnění řadit je jednoznačně mezi homeworkery, či nikoli, protože-přestože přinejmenším částečně pracují doma. Situace je obdobná jako u již zmíněné kategorie svobodných povolání, která se ostatně v mnoha případech může prolínat či překrývat  s pracovníky „na volné noze“, s osobami pracujícími na živnostenský list, s prací kontraktorů na základě dohody o vykonání práce atd. – tedy se samostatně pracujícími osobami. V těchto skupinách jde o trochu jiný úhel pohledu: je to rozdíl mezi zaměstnancem (nějakého zaměstnavatele) a osobou samostatně činnou (která je sama sobě šéfem) – není to sice vlastní problém homeworku, ale jeho pojetí mohou úvahy s těmito otázkami spojené jistě ovlivnit. 

Pro charakteristiku homeworku je na dané kritice významný ještě jiný moment. V obou zvlášť zmíněných případech (svobodná povolání a osoby samostatně činné) je podstatou nejasností a váhání nad jejich zařazením do kategorie homeworku v podstatě to, zda je lokalizace pracovního prostoru (domov) sama o sobě dostatečným kritériem pro vymezení homeworku a v zákulisí za touto otázkou ještě problém, co je podstatou, základním určením, „klíčem“ homeworku. Zpravidla totiž definice a charakteristiky homeworku (event. domácí práce a dalších termínů používaných na úrovni synonym) konstatují, že homework (domácí práce) je práce, která ….. Momentálně není tak důležité, jakou práci mají autoři na mysli a jaké její charakteristiky uvádějí jako zásadní; v dané souvislosti je podstatné, že v mnoha případech teoretikové nejdou v definici homeworku za kategorii práce – přitom o podstatě homeworku více a lépe vypovídá ne to, že je to práce (i když to je jistě pravda), ale že je to především způsob vykonávání práce, či přesněji způsob organizace práce (včetně podmínek, okolností atd.). Homework není zaměstnáním či profesí, je způsobem realizace zaměstnání, způsobem plnění pracovních úkolů, způsobem vykonávání profese – řekne-li někdo o sobě, že je homeworkerem, víme jak a kde pracuje, ale nevíme vůbec nic o obsahu, náplni, zaměření, cílech jeho pracovní činnosti (dotyčný může být stejně dobře spisovatel jako účetní nebo sešívač suvenýrů a lepič obálek). Nic takového jako profesionální homeworker na úrovni povolání neexistuje, existují však různé profese vykonávané formou homeworku. [23] 

 

  POKRAČOVÁNÍ  TEXTU - VIZ  DRUHÁ  ČÁST  STATI  V TÉTO RUBRICE

(URL: /clanky/Sociologie-zivotniho-stylu/duffkova_homework_telework_II.cast)



[1] Omlouvám se za osobní poznámku, a to ještě v titulku. Jakkoli osobně nepříliš dobře snáším samoúčelné,  násilné zavádění mnohdy neobratných až komických neologismů či lingvistických –ismů zahraničního původu (v našich podmínkách zejména anglicismy či germanismy, dříve rusismy),  v daném případě mi  nezbylo než kapitulovat před neuchopitelností termínů „homework“ a „telework“. České výrazy, které se v těchto souvislostech doposud objevily, považuji přinejmenším za nepřesné, velice často za dvojznačné a matoucí, přímo vybízející k záměně a nedorozumění (blíže a konkrétně viz pasáže o terminologických problémech u každé z kategorií); vytvářet novotvary ve stylu obrozeneckých kapsonososmrkoplen mi připadá ještě horší a soustavný slovní opis termínů klíčových pro tuto stať by zdvojnásobil její rozsah a vedl po cestě jazykového purismu (i puritanismu) do pekel obsahové nesrozumitelnosti a chaosu. Ve snaze o stručné a zároveň jednoznačné pojmenování tedy v následujícím textu budou používány z angličtiny přejaté výrazy homework a telework + s nimi související homeworker a teleworker v původním znění a – což je jádro problému a kámen pochybností – budou také příslušně skloňovány i jinak ohýbány (i když výraz „worků“ z podtitulu stati je ojedinělý a myšlený spíše v určité nadsázce).

[2] AZ Dictionary; dostupné na www.infoplease.com

[3] tamtéž

[4] Mimochodem, je zajímavé, že po zadání klíčového slova „homework“ do jakéhokoli internetového vyhledavače v angličtině se následně objeví nejprve záplava odkazů na internetové stránky, které mají pomoci žákům a studentům napsat (event. přímo opsat) písemné práce na různá témata, tedy domácí úkoly, a teprve poté se najdou i odkazy na homework ve významu používaném v této stati..

[5] Jazykově-logickou hádankou pak může být následující otázka: Řekneme-li, že dopoledne homeworker vykonává domácí práci, rozumí se tím to, že dopoledne uklízí a vaří, nebo naopak že dopoledne se věnuje placeným činnostem své profese?

[6] Použito např. v článku Trh práce v pohybu. Práce na dálku. Ekonom, č. 48, 1991

[7] I tato negativní asociace je důvodem, proč daný text preferuje anglickou (či spíše poangličtělou) verzi názvosloví a tedy kromě „homework“ i „homeworker“.

[8] Toto označení se objevuje např. v dokumentech Mezinárodní organizace práce (ILO).

[9] Viz např. stávající Zákoník práce - ustanovení § 267 odst. 2 a 3.

[10] Citováno podle: Matejka, J.: Distanční výkon práce a jeho právní úprava; dostupné na www.lupa.cz.

[11] Blíže viz tamtéž

[12] Zcela zvláštním a ve své podstatě jiným případem jsou činnosti vykonávané sice často v domácím prostředí, ale vyžadující specifickou zručnost i zkušenost pracovníka,  např. složité a náročné ruční vyšívání,  ruční tkaní koberců, ruční malování na sklo apod.. Kvalitně provedená ruční práce („hand made“) v tomto smyslu  patří spíše do kolonky  „umělecká ruční práce“ či „užité umění“,  a  má charakter „originálního zboží“ nebo dokonce „luxusního zboží“ (zboží na přání, podle individuální objednávky) – blíží se tedy mnohem více uměleckým profesím v rámci tzv. svobodných povolání, ačkoli spíše než o „umění“ jde o „umělecké řemeslo“.

[13] Nutno konstatovat, že v souvislosti se současným homeworkem se často upozorňuje na možná nebezpečí různých podvodů či přinejmenším nepříliš „čistých“ praktik. Příkladem může být homework v rámci tzv. MLM-systému (multilevel  marketing), kdy výdělek zaměstnance závisí ne na tom, kolik určitého zboží dokáže člověk prodat, ale na tom, kolik lidí se mu podaří přesvědčit ke stejné práci, tj. k tomu, aby se také stali prodejci téhož systému (princip je stejný jako u tzv. pyramidových her typu letadlo – jak tvrdí experti na tuto problematiku, stejný je také výsledek). Negativně je rovněž hodnocen v našich „pracovních“ inzerátech dosti frekventovaný typ zajišťování homeworku, kdy je homeworker např. při kompletaci různých hraček nucen nejprve si díly, z nichž hračky skládá, od zadavatele koupit

[14] Nutná existence tohoto „obvyklého, běžného pracoviště“ (jiného než je domov) poukazuje na počátky homeworku – o homeworku má smysl mluvit teprve od té doby,  kdy se ekonomická funkce rodiny začíná modifikovat a hlavně přenášet mimo domov, kdy je pro většinu obyvatel obvyklejší pracovat jako jednotlivci (tj. bez zapojení dalších rodinných příslušníků) mimo domov, než doma spolu s alespoň částí rodiny. V našich současných podmínkách je určitou renesancí ekonomické funkce rodiny spíše provozování různých „rodinných podniků“ (rodinné farmy, hotely atd.), než samotná skutečnost, že jeden člen rodiny pracuje doma, ať již jako homeworker nebo teleworker.

[15] Ještě zřetelnější je tento moment ve vztahu svobodných povolání a teleworku, kde je už  formulace upozorňující na nutnou existenci jiného,  většinového, běžnějšího pracovního prostředí zpravidla součástí charakteristiky a definice teleworku (viz např. dále uváděné příklady definic teleworku).

[16] I tento aspekt je zřetelnější při komparaci svobodných povolání a teleworku (dalo by se říci,  že v tom případě dané konstatování platí dvojnásobně).

[17] Blíže viz např. materiály dostupné na adrese www.eto.org.uk nebo www.eurofound.eu.int.

[18] Nezřídka jsou ovšem, bohužel,  obě kategorie zaměňovány bez vnitřního rozlišení, termíny „homework“ a „outwork“ jsou chápany v podstatě jako synonyma – obojí označuje práci mimo prostor zaměstnavatele, ať už doma nebo jinde, čímž se terminologické nesrovnalosti, pochopitelně, nijak nevyjasňují.

[19] Blanpain, R.: The legal and contractual situation of teleworkers in the European Union. The law aspects including self-employed. Consolidated Report; dostupné na  www.eurofound.eu.int/publications/.

[20] tamtéž

[21] Huuhtanen, P.: The Social Dimensions od Telework: The health and safety issues for teleworkers in the European Union. Consolidated Report; dostupné tamtéž.

[22] Blíže k otázkám definice a klasifikace teleworkerů viz následující kapitoly.

[23] V podstatě totéž platí i u teleworku – s jedinou výjimkou: telework už nebývá tak často charakterizován jako „práce“, ale mnohem častěji jako „způsob organizace práce“.