Jdi na obsah Jdi na menu
 


J.Duffková: Životní způsob/styl a jeho variantnost

1. 5. 2006

PhDr. Jana Duffková, CSc.:

Životní způsob/styl a jeho variantnost (Malé zamyšlení nad tím, co všechno se může skrývat pod označením „alternativní životní styl“)

(In: Aktuální problémy životního stylu. Sborník referátů a příspěvků ze semináře sekce sociologie integrálního zkoumání člověka a sekce sociologie kultury a volného času. Praha, Masarykova česká sociologická společnost při AV ČR - Univerzita Karlova v Praze 2005)

 

„Alternativa“ a „alternativní“ jsou dva výrazy, které se od 90. let minulého století u nás velice často objevují v pojednáních o životním způsobu/stylu, a to jak na publicistické, tak odborné (sociologické) úrovni. Při bližším zkoumání tématické, objektové podstaty této alternativnosti se nejčastěji ukazuje souvislost s životním prostředím („ekologický - alternativní - životní styl“) a se zdravím („zdravý životní styl“, event. vazba na alternativní medicínu), další častý význam se váže na životní styl homosexuální menšiny (případně i příznivců jakýchkoli jiných než „standardních“, „většinových“ sexuálních vztahů a odpovídajícího životního stylu [1]); kromě toho se do zastřešující kategorie „alternativního životního stylu“ shrnují praktiky životního stylu např. vegetariánů, squatterů, skinheadů, příznivců techna a dalších [2], zpravidla početně menších, v nějakém aspektu svého životního způsobu/stylu vyhraněných skupin. Nezřídka se z nánosu žurnalistické (příp. sociologické) hantýrky také vyloupne konstatování, že alternativním životním stylem vlastně žije ten, kdo nesleduje televizi, nebo ten, kdo se rozhodl naučit se a používat stará řemesla našich předků, nebo ten, kdo ukládá novorozence místo do kočárku do šátku zavěšeného za krk, apod. – v podstatě podle „jazykové logiky“ uplatňované na jedné z českých internetových stránek věnovaných alternativnímu životnímu stylu, kde se na otázku, co je to vlastně alternativní životní styl, odpovídá velice rozšafně: „Inu, to je když se rozhodnete dělat něco jinak, než jak se to v dnešní době obvykle dělává.“ [3] Je to opravdu tak jednoznačné a jednoduché?

1. Životní způsob a životní styl

Životní způsob můžeme - v kontextu následujících úvah [4] - stručně charakterizovat jako systém významných činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí typických, charakteristických pro určitý subjekt (jedince či skupinu, event. i společenství či společnost [5] coby konkrétní nositele životního způsobu).

V návaznosti na toto pojetí obecné kategorie životního způsobu pak lze dále hovořit o konkrétnější kategorii životního stylu, a to na úrovni jednotlivce a na úrovni skupiny. Životním stylem individua je možné rozumět ve značné míře konzistentní životní způsob jednotlivce, jehož jednotlivé části si vzájemně odpovídají, jsou ve vzájemném souladu, vycházejí z jednotného základu, mají společné jádro, resp. určitou jednotící linii, tj. jednotný „styl“, který se jako červená linie prolíná všemi podstatnými činnostmi, vztahy, zvyklostmi apod. nositele daného životního stylu. Životní styl skupiny pak představuje do určité míry vyabstrahované, typické společné rysy životního způsobu, resp. jeho hlavních, určujících momentů, které jsou příznačné pro převážnou většinu členů nějaké skupiny (častěji jde o větší či menší skupiny, jejichž členové se vzájemně všichni neznají, ale obecně vzato mají společné něco, co je důležité pro vytváření životního způsobu/stylu [6] – např. profesní skupiny či obecněji skupiny vytvářející se v souvislosti s povoláním a přípravou na něj: životní styl lékařů, profesionálních sportovců, vysokoškolských studentů apod.)

2. Životní podmínky a osobnost člověka

Životní způsob/styl konkrétního individua a jeho hlavní charakteristické rysy závisejí především na:

1) vnějším faktoru – na obecnějších, celospolečenských a případně i na užších skupinových (např. rodinných) životních podmínkách [7],

2) subjektivním činiteli – na osobnosti jednotlivce se všemi jeho konkrétními potřebami, hodnotami, zájmy, aspiracemi, dovednostmi, schopnostmi apod.

Životní podmínky – jakožto všechny (objektivní) danosti, v nichž se rozvíjí společenská existence v určité etapě historického vývoje – mají roli určitého rámce, „východiska“ životního stylu individua. Jednotlivec na tyto životní podmínky reaguje, resp. musí nějak reagovat: jednak tím, že k nim zaujímá určitý postoj, hodnotí je z hlediska toho, zda a jak odpovídají jeho hodnotám, potřebám atd.; jednak tím, že na základě svého postoje k životním podmínkám konkretizuje a specifikuje svůj vlastní, individuální životní styl (v duchu této představy se někdy vyzdvihuje teze, že životní způsob/styl je v podstatě vlastně reakcí člověka na své životní podmínky).

Je samozřejmé, že ke stejným či obdobným životním podmínkám různí lidé v závislosti na svých osobnostech, hodnotách, potřebách (atd.) zaujímají různé postoje. Stejně tak způsoby vyrovnání se s životními podmínkami jsou u různých jedinců různé – např. na životní podmínky, které mu nevyhovují, může jednotlivec reagovat únikem, aktivní snahou o změnu podmínek, změnou sebe sama podle životních podmínek, pasivním podrobením se podmínkám bez jejich vnitřního přijetí, úsilím o kompromis spočívající v částečné změně podmínek a v částečné změně sebe sama.

Celkově je možné říci, že životní styly jednotlivců jsou natolik obdobné a natolik rozmanité, nakolik jsou obdobné a rozmanité jednak podmínky, v nichž jednotlivci žijí, jednak i tito jednotlivci sami. To jsou základní zdroje odlišností, variantností v životních způsobech/stylech různých individuí.

3. Variantnost v životních způsobech/stylech individuí

Obecně je možné říci, že každý člověk má (nějaký, svůj) životní styl - stejně jako má každý člověk (nějakou, svou) morálku - : každý vykonává nějaké činnosti (v zásadních, obecných rysech dokonce všichni vykonávají řadu stejných typů činností či dokonce přímo stejných činností); každý má nějaké hodnoty; každý je nějak napojen do nějakých sociálních sítí; každý nějak tráví svůj volný čas atd. atd. Existují ovšem značné rozdíly v tom, jak dané činnosti vykonává konkrétní člověk, jaké preferuje hodnoty, jak vypadají jeho sociální vazby, čím speciálně tráví svůj volný čas atd.atd.

Variantnosti v životních způsobech jednotlivců mohou existovat v zásadě ve dvou formách: jako diferenciace a jako alternativnost.

4. Diferenciace v životním způsobu

Charakteristickým rysem této formy variantnosti v životním způsobu je to, že je založena spíše na životních podmínkách, tj. na určitých danostech rámce životního způsobu jednotlivce. Diferenciace v životním způsobu se často objevuje v dichotomiích, event. trichotomiích - např. rozdíly v životním způsobu podle:

- pohlaví (životní způsob muže – životní způsob ženy),

- podle typu bydliště (městský životní způsob – životní způsob na venkově),

- podle věku a fáze životního cyklu (životní způsob dítěte – dospělého – starého člověka),

- podle vzdělání (životní způsob člověka s vzděláním základním – středoškolským – vysokoškolským).

V jiných případech diferenciace může jít o podrobnější rozlišování – např. podle:

- sociální struktury (resp. podle místa jedince v sociální stratifikaci),

- zdravotního stavu (např. životní způsob těžce tělesně postiženého člověka),

- rodinného stavu (např. životní způsoby podle klasického rozdělení „svobodný/á – ženatý/vdaná – rozvedený/á – ovdovělý/á“ [8]),

- profese a povolání (u nás je od 90. let minulého století zvláště oblíbené – u sociologů - sledování životního způsobu manažerů a – u veřejnosti - osob patřících k tzv. zábavnímu průmyslu),

- zaměstnání (např. životní způsob člověka pracujícího v málo obvyklých směnách či v tzv. nestandardních formách, včetně např. teleworkingu /práce na dálku/ či telehomeworkingu /práce na dálku z domova/).

Na uvedených příkladech je patrné, že v rámci diferenciace v životním způsobu, založené na určitých daných životních podmínkách, má jedinec zpravidla menší možnost subjektivní volby v zásadních momentech životního způsobu – samozřejmě, pokud zůstává v situaci, na kterou se váží příslušné životní podmínky.

Některé životní podmínky vůbec nezáleží na subjektivním přání, nelze je změnit subjektivním rozhodnutím (např. urychlení či dokonce návrat zpět ve fázích životního cyklu – „návrat mládí“ dnes už neslibují ani reklamy na drahé kosmetické přípravky). V těchto životních podmínkách se člověk ocitá nezávisle na své vlastní vůli a do značné míry jsou zde omezeny i možnosti jeho zásahů do těchto životních podmínek (fyziologická změna pohlaví je stále čestnou výjimkou a nikoli běžným řešením pocitu či přesvědčení, že „duše“ a „tělo“ konkrétního člověka se genderově neshoduje). Modifikace konkrétního životního způsobu je v tomto případě dána v podstatě jen dílčími variacemi adaptace na tyto podmínky.

Do jiných životních podmínek se člověk dostává v důsledku své vlastní předchozí činnosti (vzdělání, profese, rodinný stav apod.) – možnost volby zde vlastně spíše předchází. Jakmile však člověk tuto volbu učiní, nutně se ocitne v životních podmínkách příslušejících k důsledkům jeho volby, následkům jeho předchozí činnosti (např. dobrovolné rozhodnutí vdát se a založit rodinu zásadně změní životní podmínky svobodné ženy v podmínky rodinného života vdané ženy a matky a při přetrvávání těchto podmínek není zpravidla možnost vrátit se absolutně, beze zbytku k životním podmínkám a životnímu způsobu/stylu svobodné bezdětné ženy).

U řady životních podmínek má člověk sice možnost zásadně změnit rámec svého životního způsobu (např. přestěhuje se z venkova do města), ale tímto radikálním únikem ze stávajících podmínek se pak dostává na jinou úroveň diferenciace (životní podmínky města) – není to změna životního způsobu v rámci původních podmínek (venkov), i když pro konkrétního jednotlivce to jistě je jedna z možných reakcí na životní podmínky a řešení jeho nespokojenosti s nimi či s životním způsobem/stylem z nich se odvíjejících.

Životní podmínky vdané ženy s dítětem nebo životní podmínky venkova (z posledních dvou příkladů) jsou určitou částí celkových aktuálních životních podmínek, v jejichž rámci člověk rozvíjí svůj životní způsob/styl a v němž se uvažuje o diferenciaci životních způsobů.

Kritéria diferenciace, samozřejmě, nemají absolutní platnost a nepůsobí automaticky, mechanicky a zároveň se nemusí vždy výrazně projevovat ve všech součástech a rovinách životního způsobu, tj. ve všech činnostech, vztazích, životních zvyklostech. Není možné předpokládat, že např. životní způsob (ve všech jeho momentech) všech vdaných žen s dítětem je stejný – mimo jiné proto, že u každého jednotlivce působí současně několik typů omezení rámce životního způsobu plynoucích z dalších kritérií diferenciace (vedle rodinného stavu a pohlaví v tomto případě dále třeba typ bydliště, věk, vzdělání, profese apod.). Avšak ani životní způsob všech vdaných žen s jedním dítětem, bydlících na sídlišti ve větším městě, ve věku okolo 27 let, se středoškolským vzděláním, s původní profesí sekretářky, momentálně na mateřské dovolené není stejný – a to především proto, že na vytváření životního způsobu má vliv (jak bylo již řečeno) kromě faktoru životních podmínek i subjektivní faktor, osobnost každého jednotlivce [9].

Životní podmínky jakožto základ diferenciace životních způsobů zde působí relativně, rámcově a pouze jako pravděpodobnost či tendence k určitému typu životního způsobu/stylu – životní podmínky vymezují mantinely, v jejichž rozmezí si člověk může svůj životní styl konkretizovat, specifikovat, modifikovat. Mantinely životních podmínek odpovídají určité představě o modelu či vzoru životního způsobu/stylu patřícímu k daným životním podmínkám; jde ani ne tak o realitu týkající se všech lidí žijících v obdobných životních podmínkách, jako spíše o představu, kterou si o vhodném, adekvátním typu životního způsobu/stylu vytváří většina příslušníků dané kultury v dané historické etapě a která odpovídá jejich přijatým sociálním normám (z hlediska sociologie se zde přímo vnucuje aplikace konceptu sociální role).

Ve většině případů znamená tedy život v určitých konkrétních podmínkách větší pravděpodobnost inklinování k jistému životnímu způsobu/stylu – přinejmenším v některé části, oblasti životního způsobu (např. v našich podmínkách stále ještě je na rodičovské dovolené takřka pravidelně žena a nikoli muž, vdané ženy pravděpodobně tráví alespoň část svého volného času s rodinou, výlučným koníčkem většiny tělesně postižených není zpravidla tělesně namáhavější sport apod.).

Samozřejmě, určitá část skupiny osob majících obdobné životní podmínky může ve svém konkrétním životním stylu překročit ony pomyslné mantinely společností široce akceptovaného „modelu“ životního stylu, sociálních norem, sociálních rolí. Prostor mezi mantinely vymezující pole možností volby konkrétních momentů v životním způsobu/stylu může být dosti široký a samotné tyto hranice mohou být někdy dosti pružné (obojí záleží – stručně řečeno – na vývoji a kultuře příslušné společnosti či komunity) – nicméně v našich podmínkách je již na cestě k překročení mantinelů z výše uvedených příkladů např. „muž v domácnosti“ a „otec na rodičovské dovolené“ nebo pravidelný účastník paralympiády. Právě zde začínáme vstupovat na půdu druhého typu variantnosti v životním způsobu/stylu: na půdu tzv. alternativních životních stylů.

5. Alternativní životní styl

Alternativou obecně se rozumí možnost volby mezi dvěma nebo více způsoby řešení (zpravidla protikladnými), volitelný způsob řešení, event. v prostém významu možnost. Nutnou a nezbytnou podmínkou alternativního životního stylu je tedy především existence různých životních stylů a možnosti výběru mezi nimi. Alternativní životní styl je pak životní styl volitelný …. – ovšem otázkou zůstává, v rámci čeho je volitelný, z čeho je možné si vybírat apod. K vyjasnění toho, co je vlastně podstatou alternativnosti v alternativních životních stylech, resp. co je vůbec možné označit za alternativní životní styl, můžeme přistoupit pomocí některých dílčích otázek.

Otázka č. 1: Alternativní jak?

V pozadí této otázky stojí v obecném pojetí alternativy nedořešený a dále otevřený problém, musí-li být za alternativu označena protikladná možnost, nebo může-li to být prostě jen možnost.

Budeme-li vycházet z toho, že alternativa je prostá možnost, že alternativní je jednoduše „jiné“, znamená to, že alternativní životní styly jsou „jiné“, od sebe se odlišující životní styly – existuje určitá škála (bez nějakého vnitřního uspořádání), spektrum, v podstatě neohraničený či neukončený počet vzájemně se lišících životních stylů: co lišící se životní styl, to alternativní životní styl. Toto pojetí odpovídá de facto různým typologiím životních stylů (aniž se ovšem zpravidla jednotlivé typy životních stylů označují jako alternativní) a bylo by ho možné nazvat „alternativní životní styly v širokém slova smyslu“.

Budeme-li však při výkladu alternativy trvat na nutnosti protikladnosti alternativního („alternativní životní styly v úzkém slova smyslu“), bude situace vypadat jinak - místo řady vzájemně se lišících stylů majících v podstatě rovnocenné postavení (v oné řadě) si můžeme představit uskupení relativně uzavřených celků, z nichž každý bude tvořen přinejmenším dvěma [10] protikladnými jednotkami: jedním životním stylem a druhým (event. třetím atd.), k tomu prvnímu alternativním, tj. protikladným životním stylem. Každý alternativní životní styl zde bude mít svůj význam a vůbec smysl, oprávnění své existence jen ve vazbě na existenci a význam životního stylu, k němuž je alternativou. Právě protikladnost (event. přinejmenším opravdu velká míra odlišnosti směřující k protipólu) nabízeného životního stylu bývá ostatně v situaci znechucení obyvatelstva stávající realitou podstatou úspěchu volání po alternaci existujícího životního stylu, po jeho náhradě alternativním životním stylu (drobná kosmetická úprava, modifikace by nestačila): v období společenských zvratů jde - vždy zřetelně přinejmenším v manifestovaných proklamacích - o protikladný a ne jen jiný životní styl.

Otázka č. 2: Alternativní k čemu?

To je – spolu s první otázkou - zásadní problém vzhledem k tomu, že alternativa je vlastně vždy záležitostí srovnávání, má relativní charakter – musí existovat něco, ve vztahu k čemu uvažujeme o alternativě, o jiné možnosti. Vždy musí tedy být řečeno, k čemu je naše možnost alternativou (což se v našich podmínkách, bohužel, obvykle vytrácí z úvah o alternativních životních stylech, jakkoli jsou rozsáhlé a jinak mnohomluvné – zejména na publicistické úrovni).

V časové rovině můžeme uvažovat o alternativě v rámci současnosti – pak jde v podstatě o srovnávání existujících typů životních stylů. V běžném povědomí je toto nejobvyklejší pojetí, kdy se určité životní styly kladou jako alternativa zejména k tzv. konzumnímu (spotřebitelskému) životnímu stylu (za alternativní je možné v tomto smyslu bezesporu považovat např. ekologický životní styl, životní styl založený na prioritním uznávání duchovních, konkrétně třeba náboženských hodnot).

V časové rovině je dále možné chápat alternativní životní styl i jako životní styl pro budoucnost, který se srovnává se současným životním stylem, resp. současnými životními styly (zpravidla – až na výjimky vizí dystopického charakteru – se takřka automaticky předpokládá, že životní styl pro budoucnost je konstruován i vnímán pozitivněji než současný životní styl, který je de facto představou k sobě alternativního, budoucího životního stylu kritizován). Zde alternativní životní styl funguje jako určitá (lákavá) nabídka pro budoucnost – je v podstatě jedno, jak kdo žije nyní, ale pro budoucnost je možné si vybrat jiný, k tomu dnešnímu alternativní životní styl (je ovšem pravda, že v důsledku orientace na konkrétní alternativní životní styl v budoucnosti se postupně mění i životní styl současnosti). Toto je velice důležitý moment pro obecné snahy o řešení globálních problémů i prostě pro úsilí o změnu (ať jsou tyto snahy jakkoli motivované a ať mají jakoukoli konkrétní podobu a obsah): zaměřit se na hledání pozitivních alternativních životních stylů, které bude možné nabídnout lidem pro jejich budoucnost, jejich další život, je velice efektivní cesta, jak zkonkretizovat a veřejnosti přiblížit určitou obecnější ideu, třeba představu o společenském uspořádání. Budeme-li chápat konzumní životní styl jako životní styl hojně zastoupený v současnosti, může výše uváděný ekologický životní styl či životní styl založený na duchovních hodnotách sloužit i jako příklad alternativních životních stylů pro budoucnost.

Z hlediska časové roviny lze za alternativní životní styl tedy považovat jak životní styl již realizovaný (tj. realitu), tak určitou představu, ideál, vzor, model pro budoucnost.

V předmětové rovině se dá hovořit buď o alternativě k jednomu jakoby “celospolečenskému“ životnímu stylu, nebo o určitém spektru různých možností, různých životních stylů.

Žádný „celospolečenský životní styl“ ovšem ve skutečnosti neexistuje [11] – existuje však jednak prosazovaný či spíše ze strany společnosti pozitivně oceňovaný životní styl, jednak životní styl (životní styly) ve skutečnosti převažující, považovaný za obvyklý.

Prosazovaný či ze strany společnosti pozitivně oceňovaný nebo dokonce odměňovaný životní styl může být buď životním stylem tzv. konformním, nebo (ve zcela jiném smyslu) určitým vzorem, tj. životním stylem budoucnosti, o který se sice usiluje, ale zatím se ještě zdaleka nestal běžným, široce sdíleným životním stylem.

Životní styl ve skutečnosti ve společnosti převažující, považovaný za obvyklý a běžný se vztahuje k úrovni běžných společenských norem [12]; obvykle to znamená širší rozpětí okolo životního stylu, který je společností prosazovaný a odměňovaný – je to obecně vzato celospolečensky tolerovaný životní styl současnosti. Za alternativní životní styl je zde možné považovat především životní styly různých subkultur (i když zdaleka ne všechny, ale jen ty, které výrazně projevují nesouhlas se základními hodnotami uznávanými většinou společnosti), životní styly undergroundu, obecně tzv. nonkonformní životní styly.

Otázka č. 3: Alternativní v čem?

Tato otázka se v podstatě ptá po měřítku, rozsahu alternativnosti, tj. ptá se, jaké odlišnosti v životním stylu jsou nutné, aby bylo opodstatněné hovořit o alternativě. Hledat podstatu alternativnosti v celku (tj. za alternativní považovat jen ten životní styl, který se v každém momentu či oblasti životního způsobu liší) nebo naopak v detailu (tj. termínem alternativní označovat každý životní styl, který se liší od jiného byť v pranepatrném detailu) není schůdné – alternativní životní styl by pak prakticky neexistoval vůbec nebo by bylo tolik alternativních životních stylů, kolik je jedinců.

Vhodnější by bylo o alternativnosti hovořit tam, kde se životní styly liší v těch nejpodstatnějších, určujících prvcích a rovinách [13] – znamenalo by to např. nepovažovat za nositele alternativního životního stylu člověka, který pouze ze svého jídelníčku vynechává maso a masné produkty, ale vegetariána, pro kterého je zásada „nejíst nic, co mělo tvář“jen součástí mnohem širších praktik životního stylu, systému hodnot a zastávaných postojů.

Otázka č. 3: V jakém směru alternativní?

Zde jde o to, jaký směr odchýlení od „modelového“ životního stylu většiny společnosti je chápán jako alternativní. Velmi často v obecném povědomí panuje představa, že alternativní jsou vlastně ty životní styly, které se od životního stylu většiny lidí liší v negativním směru – např. životní styl alkoholika, narkomana, příslušníka podsvětí apod. Je to do jisté míry pochopitelné: považuji-li svůj životní styl za „správný“ (žádoucí, pozitivní atd.), alternativu k němu mohu chápat jako „nesprávnou“ (nežádoucí, negativní apod.). To je ovšem jen jedna stránka věci. Kromě životního stylu, který se (alternativně) liší od „běžného“ životního stylu v negativním směru, je snadné najít i alternativní „pozitivní odchylky“ od „průměru“, „běžnosti“, „normálu“. „Pozitivní odchylka“ v tomto směru je alternativní životní styl kladně oceňovaný a často i chápaný jako ideál, vzor, model. Nejčastěji se s tímto pojetím můžeme setkat v projektech, programech, koncepcích – např. v rámci širších futurologických představ – vyjadřujících snahu o pozitivní řešení nějakého problému v současném životním způsobu/stylu, odstranění současných nedostatků či krizových momentů apod. Do této kategorie mohou patřit různé koncepce kvality života nebo ekologizace životního způsobu/stylu.

Otázka č. 4: Na základě čeho alternativní?

Již ze základního obecného vymezení alternativy plyne, že východiskem alternativního životního stylu je dobrovolné rozhodnutí – vůle subjektu životního způsobu, subjektivní volba nositele životního stylu (byť je – samozřejmě – subjektivní rozhodnutí ovlivněno objektivními podmínkami). V rámci svých životních podmínek si jedinec volí, zda bude žít životním stylem většiny nebo zda se rozhodně pro odlišný životní styl. Proporce subjektivního a objektivního ve volbě životního stylu mohou být různé – zejména při vnějším posuzování. Jedinec se může dostat do situace, kdy se mu zdá, že vlastně nemá na výběr, že se musí rozhodnout pro určitý alternativní životní styl, že jakoby jiná alternativa pro něj neexistuje. Pozorovatel, tj. jiný člověk, však může na základě svých zkušeností, názorů, hodnost atd. chápat jako alternativu i to, co jím posuzovaný jedinec pro sebe předem ze škály možností vyloučil (teoreticky to však možnosti-alternativy byly).

Příklad modelové situace: Aktivní sportovec zůstává po těžké autohavárii na invalidním vozíku a teoreticky má různé možnosti subjektivní reakce na objektivní situaci (v oblasti životního způsobu/stylu): pasivní odevzdání se, přeorientace na jinou základní životní činnost či hodnotu než sport, snaha o návrat do sportu, i když na jiné úrovni. Je otázkou subjektivní volby, pro kterou z těchto možností se rozhodne, i když on sám může jednu z těchto variant chápat jednoznačně jako jedinou pro něj vhodnou, pro něj přicházející v úvahu (jistě záleží i na různých objektivních okolnostech: typ a rozsah invalidity, rodinné zázemí atd. a zejména na osobnosti člověka).

Při sledování toho, co vede konkrétního člověka k volbě konkrétního životního stylu a především konkrétního alternativního životního stylu, velmi brzy dojdeme k problematice hodnot – v pozadí za dobrovolným rozhodnutím se pro určitý alternativní životní styl stojí zpravidla hodnoty, resp. velmi výrazné uznávání jisté hodnoty jako klíčové, kvůli níž je člověk ochoten postoupit větší či menší rizika (např. přinejmenším nesouhlas ze strany svého okolí).

Shrneme-li vše, co bylo řečeno, můžeme alternativní životní styl – na úrovni jednotlivce – hledat především v situaci, kdy se za zhruba stejných, objektivních podmínek (např. pohlaví, věk, typ bydliště atd.) životní styl lidí liší v hlavních, profilových momentech, které se významně promítají do jednotlivých složek životního způsobu/stylu. Alternativní životní styl je záležitostí hlavně subjektivní volby (značnou roli zde hraje osobnost člověka se všemi jeho zkušenostmi, názory atd.) a jeho podstata spočívá v dobrovolné výrazné preferenci určité hodnoty významně ovlivňující, event. i utvářející životní styl a jeho vývoj. S touto funkcí hodnoty může často souviset úzce sociální role: člověk může vědomě či nevědomě některou ze svých sociálních rolí považovat pro sebe za klíčovou až do té míry, že plnění této role může podřizovat i celý svůj životní styl.


[1] V našich podmínkách se sice neobjevují klasifikace „sexuálních životních stylů“, ale v americké sociologii se např. uvažuje o následujících typech: asexualita, bigamie, bisexualita, celibát, cudnost, fetišismus, volná láska, gay kultura, heterosexualita, lesbismus, manželství, metrosexualita, monogamie, pedofilie, polygamie, polyandrie, sadomasochismus, druhé panenství, seriálová monogamie, transvestismus a další (blíže viz http//www.sciencedaily.com/encyclopedia/).

[2] Takto definovaný a klasifikovaný může být např. i alkoholismus, nikotinismus, narkomanie, nomádismus, bohémství, venkovský životní styl, asketismus, pěstování těla, prostituce, bezdomovectví, pirátství, singles, komunitní životní styl, farmaření atd. atd. (blíže viz tamtéž).

[3] http://www.ekovesnicky.org/clanky/

[4] Je třeba zdůraznit, že v daném zamyšlení není klíčovým předmětem zkoumání samotné pojetí životního způsobu a životního stylu – proto zde není uváděno celé široké spektrum pojetí obou těchto speciálních termínů i jejich vzájemného vztahu (tak, jak se během dnes už několika desítek let vytvořilo ve světové i české sociologii životního stylu) a následující dva paragrafy představují jen načrtnutí základního kategoriálního pojetí a konceptuálního rámce uplatňovaného dále v této stati v souvislosti s diferenciací a alternativností.

[5] Pojetí životního stylu na úrovni společnosti je ovšem dosti problematické – míra rizika neoprávněné či fakticky nic nevypovídající generalizace je zde příliš vysoká (lze vůbec shrnout do „životního stylu – např. české - společnosti“ rozmanité konkrétní životní styly příslušníků této společnosti, je oprávněné jejich „zprůměrování“, má smysl jejich zobecňování?). V nejlepším případě je možné na úrovni společnosti hovořit o nejčastějším, nejfrekventovanějším životním stylu (ani to ovšem není tak zcela bez problémů a pochybností), nebo raději jen o výraznějších tendencích v životním způsobu v rámci dané společnosti..

[6] Termín „životní způsob/styl“ je používán – v zájmu stručnosti - tam, kde se příslušná úvaha vztahuje či může vztahovat jak ke kategorii životního způsobu, tak ke kategorii životního stylu, nebo tam, kde toto případné rozlišení není podstatné.

[7] K nejdůležitějším skupinám životních podmínek patří podmínky geografické a ekologické, biologické, demografické, sociálně politické a politické, sociálně ekonomické a ekonomické, kulturní a obecně ideové a technologické.

[8] Je ovšem pravda, že už dnes pro popis specifik životního způsobu/stylu toto rozdělení nepostačuje, resp. představuje příliš hrubé rozlišení nepřinášející dostatek vhodných informací – dnes je namístě spíše uvažovat o širokém spektru kategorií, kde své místo musí mít např. různé varianty nesezdaného soužití i rozlišení např. životního způsobu svobodné/ho s dítětem – vdané bezdětné – rozvedeného s dětmi – event. i podruhé ženatého s dětmi z obou manželství.

[9] Navíc je, pochopitelně, nutno počítat i s určitými nahodilostmi, faktorem náhodnosti.

[10] Striktně vzato, mělo by se vždy jednat o dvě jednotky (protiklad k čemukoli je v plném významu toho slova jen jeden), ale v tomto případě se protikladnost může definovat na různých rovinách, může být odvozována z různých podstatných stránek životního stylu.

[11] Viz výše poznámka č. 5.

[12] Zde je ovšem jeden velký problém, který se v sociologii objevuje v mnoha různých souvislostech, a to otázka, co je to „normál“, „průměr“, „standard“, „běžnost“, „obvyklost“ apod.

[13] Je ovšem pravda, že jednotliví teoretikové životního stylu se tak zcela neshodují v tom, co je tím klíčovým momentem životního stylu, který určuje jeho podstatu – existují tedy různé názory na to, co chápat jako alternativní ve smyslu v tom podstatném odlišné.

Úvod